Z historie i současnosti kostelíčka v Liběchově

Ing. Josef Janáček, liběchovský kronikář

Klíčová slova: kaple sv. Ducha, sv. Hrobu a sv. Kříže, kaple, křížová kaple, hřbitovní kaple, kostel, poutní kostel, hřbitovní kostel, horní kostel (Obere Kirche), Kostelík, Kostelíček, kaple sv. Ducha, sv. Hrobu a sv. Kříže

(211 metrů nad mořem)

Stavba pochází z roku 1654, z doby nedlouho po konci třicetileté války. Byla zasvěcena sv. Duchu. Původní podobu neznáme. Stavebníkem byl tehdejší majitel liběchovského panství Karel Hyacint, hrabě Villani de Castolo Pilonico. V kostelíku zřízena hrobka, v níž již roku 1656 Karel Hyacint spočinul.

Roku 1730 kaple renovována velkorysým stavebníkem Liběchovka Janem Jáchymem, hrabětem Pachtou (+ 1742). Bližší rozsah renovace rovněž není znám.

Jeho syn Hubert Karel, hrabě Pachta staví roku 1780 křížovou cestu, 14 výklenkových kapliček a souběžně vysazuje lipovou alej. Tehdy kaple zasvěcena sv. Hrobu.

Křížová cesta ji propojila s „dolním“ kostelem sv. Havla, vystavěným v letech 1725-28 nebo (dle jiného pramene) 1738-41.

Pachtové prodávají roku 1801 liběchovské dominium úspěšnému podnikateli, svobodnému pánu Jakubu Veithovi. Ten roku 1823 v kostelíku rozšiřuje hrobku a přistavuje věž. Do věže přeneseny zvony z dosavadní níže položené zvonice (vystavěné před rokem 1727), která tehdy zrušena (její torzo čtvercového půdorysu je dnes součástí čp. 97 – dříve č.p. 109).

 

K zatím poslední opravě exteriéru i interiéru kaple došlo roku 1928.

Částkou 57.000 Kčs ji financoval poválečný majitel panství Ing. František Homolka.

  1. června 1929 kaple znovu vysvěcena.

Součástí vnitřního vybavení byl údajně m.j. Škrétův obraz.

Poutní bohoslužby se konaly o velikonočních a svatodušních svátcích.

Ještě v 60. letech 20. století se na kostelíku vyzvánělo (zvon umíráček).

Po II. světové válce a zejména od prvé poloviny 50. let kaple chátrá (ve své třísetleté historii nikoli poprvé).

V letech 1954-60 je objekt (spolu se zámkem) propůjčen Československému státnímu filmu. Interiér tehdy devastován, inventář (varhany, oltář, lavice, obrazy) zničen nebo zašantročen. Po celé ploše kaple instalovány třípatrové kovové regály

k předpokládané depozici filmového materiálu (nakonec k ní nedošlo).

Stav kaple nedlouho před vyklizením působivě vypodobnil Bohumil Hrabal v povídce Něžný barbar.

Roku 1960 kaple (spolu se zámkem) připadla do správy Národního muzea Praha.

29.4.1964 zařazena Střediskem památkové péče a ochrany přírody do seznamu chráněných památek (reg. č. 1340).

V noci z 13. na 14. dubna 1966 při první jarní bouřce, nejspíše důsledkem zanedbané instalace resp. revize funkčnosti hromosvodů, věž kaple po úderu blesku vyhořela.

Renovace věže a zároveň střechy provedena v letech 1968-69.

Dosavadní valbová střecha protažena až k věži na sedlo a opatřena novou prejzovou krytinou (namísto dosavadních bobrovek).

Volská oka střechy a vikýře helmice již neobnoveny.

Stěny kaple zpevněny po celém obvodu železobetonovou injektáží.

Roku 1973 je tehdy již desítky let neudržovaná hrobka úředně vyklizena a ostatky rodiny Veithů nedůstojně uloženy na místním hřbitově (vpravo od hrobu rudoarmějců).

V roce 1994 vráceny obci dva zvony (Josef a Marie z r. 1919), zapůjčené po požáru roku 1966 do Petrovic na Sedlčansku. Do věže již neinstalovány, uloženy v zámeckém depozitáři.

Roku 1999 zcizena z lodě i empory cenná opuková dlažba. Následně kaple vč. rozlehlé hrobky občanskou iniciativou dovyklizena, uklizena, uzavřena a od té doby dbáno na její konzervaci, včetně ochrany vůči častým zlodějům a vandalům (v průměru dvě vniknutí do roka).

Pozoruhodnost objektu: vrcholek helmice osazen již z doby Veithů znamením MEMENTO MORI (Pamatuj na smrt), lebkou se zkříženými hnáty, která je zároveň korouhví.

V současnosti se prázdný interiér příležitostně využívá zejména ke koncertům, k přednáškám, k setkáním s umělci.

Některé prameny:

Bernau Friedrich, Der politische Bezirk Dauba (Politický okres Dubá), Dauba 1888

Čondl Adolf, Liběchov a okolí, Liběchov 1930

Kilián Jan, Dějiny Liběchova, Liběchov 2009

Kronika Liběchova (Doubkova, Janáčkova

Foto: archiv ing. J. Janáčka

« 1 z 2 »