Příběh krypty kaple sv. Ducha a Božího Hrobu

Raně barokní kaple sv. Ducha, místními s láskou zvaná Kostelíček, z dálky viditelná liběchovská dominanta, se rýsuje proti obzoru na ostrohu nad městem od roku 1654, kdy ji nechal vybudovat majitel zdejšího panství, Karel Hyacint svobodný pán Villani de Castollo Pilonico. Ve zdejší kryptě po smrti nalezl i posledního spočinutí.
Za následujících držitelů liběchovského panství, kterými byl rod Pachtů z Rájova, byla kaple renovována a později byla vybudována ke kapli stoupající křížová cesta s lipovou alejí. Tehdy byla kaple zasvěcena Božímu Hrobu.
V roce 1801 liběchovské panství od Pachtů odkoupil úspěšný podnikatel a statkář Jakub Veith, který se stal pro Liběchov významným mecenášem a stavitelem. Kapli nechal přistavět věž, do které dal přenést zvony z dosavadní níže položené samostatné zvonice. Významně také nechal rozšířit kryptu, z níž se rozhodl učinit místo posledního odpočinku své rodiny. Kostel s novou hrobkou byl vysvěcen roku 1828. První pohřeb po přestavbě hrobky se konal roku 1829, poslední roku 1903. Roku 1872 při prodeji panství Antonínem Ladislavem Leopoldem Vojtěchem římským hrabětem Veithem byl mj. vymíněn kostel s hrobkou pro další pohřby rodiny. 20. 10. 1899 zřídil Josef Emerich Václav Ludvík Antonín Maria římské hrabě Veith nadaci na udržování hrobky.
Interiér i exteriér kaple byl upravován ještě v roce 1928 nákladem ing. Homolky.
Po II. světové válce a zejména od první poloviny 50. let kaple chátrala. Konaly se zde však stále poutní a příležitostné bohoslužby, jak dokládají pamětníci. V letech 1954–60 byl objekt propůjčen Československému státnímu filmu. Interiér byl tehdy devastován, inventář včetně varhan, oltáře, lavic a hodnotných obrazů zničen, ztracen nebo rozkraden. Ještě v 60. letech 20. století se ale na kostelíčku vyzvánělo (zvon umíráček). V noci z 13. na 14. dubna 1966 při první jarní bouřce věž kaple po úderu blesku vyhořela.

krypta

Následující část historie krypty je v Liběchově víceméně veřejným tajemstvím. Vzpomínky pamětníků se v některých drobných detailech liší, v zásadě se však v tom, jak se vše událo, shodují.
Uložené ostatky byly díky příznivému klimatu ve velmi zachovalém stavu. Víme, že v 50. letech bylo možné kryptu navštívit s místním průvodcem, byť zřejmě neoficiálním. Tajemné rakve s mumiemi přirozeně dlouhodobě vzbuzovaly zvědavost. Poškození mříže větracího otvoru poskytlo zvědavcům vlastní cestu do krypty. Pokud máme zprávy, všichni tito návštěvníci, vedení touhou po dobrodružství, se však k ostatkům chovali s úctou.
Pak však kdosi překročil veškerá lidská tabu a veden ať už touhou po agresi či snad po ukrytém pokladu, vylomil dveře a vyraboval většinu rakví, jejichž obsah vyházel na zem.
Bylo tedy nutno přístupu do krypty zamezit, což bylo provedeno zazděním větracích otvorů i vstupu. Tím bylo zasaženo do důmyslného větracího systému, který do této doby mumifikované ostatky výborně konzervoval, a těla začala podléhat rozkladu. V kostelíčku se objevila plíseň. Proto bylo přistoupeno k vyklizení hrobky, které však proběhlo značně nedůstojně, s poplatností vztahu tehdejšího režimu k bývalým zámeckým pánům.
V pátek 14. prosince roku 1973 byly do dvou opuštěných hrobů městského hřbitova v Liběchově přeneseny zneuctěné ostatky z poničené panské hrobky kostela Svatého Ducha a Božího hrobu v Liběchově. Držitelé liběchovského panství, Karel Hyacint svobodný pán Villani de Castolo Pilonico a příslušníci ctihodného rodu pana Jakuba Veitha, tu byli hromadně a bez obřadu pohřbeni k zapomnění…
V hrobech s ostatky 26 pánů, paní a dětí pravděpodobně byly také ponechány ostatky příslušníků vymřelého německého mlynářského rodu Wrba ze Želíz a ostatky předků odsunuté německé obchodnické rodiny Zbornik z Liběchova.

1