Ing. Josef Janáček, liběchovský kronikář
Klíčová slova: kaple sv. Ducha, sv. Hrobu a sv. Kříže, kaple, křížová kaple, hřbitovní kaple, kostel, poutní kostel, hřbitovní kostel, horní kostel (Obere Kirche), Kostelík, Kostelíček, kaple sv. Ducha, sv. Hrobu a sv. Kříže
(211 metrů nad mořem)
Stavba pochází z roku 1654, z doby nedlouho po konci třicetileté války. Byla zasvěcena sv. Duchu. Původní podobu neznáme. Stavebníkem byl tehdejší majitel liběchovského panství Karel Hyacint, hrabě Villani de Castolo Pilonico. V kostelíku zřízena hrobka, v níž již roku 1656 Karel Hyacint spočinul.
Roku 1730 kaple renovována velkorysým stavebníkem Liběchovka Janem Jáchymem, hrabětem Pachtou (+ 1742). Bližší rozsah renovace rovněž není znám.
Jeho syn Hubert Karel, hrabě Pachta staví roku 1780 křížovou cestu, 14 výklenkových kapliček a souběžně vysazuje lipovou alej. Tehdy kaple zasvěcena sv. Hrobu.
Křížová cesta ji propojila s „dolním“ kostelem sv. Havla, vystavěným v letech 1725-28 nebo (dle jiného pramene) 1738-41.
Pachtové prodávají roku 1801 liběchovské dominium úspěšnému podnikateli, svobodnému pánu Jakubu Veithovi. Ten roku 1823 v kostelíku rozšiřuje hrobku a přistavuje věž. Do věže přeneseny zvony z dosavadní níže položené zvonice (vystavěné před rokem 1727), která tehdy zrušena (její torzo čtvercového půdorysu je dnes součástí čp. 97 – dříve č.p. 109).
K zatím poslední opravě exteriéru i interiéru kaple došlo roku 1928.
Částkou 57.000 Kčs ji financoval poválečný majitel panství Ing. František Homolka.
- června 1929 kaple znovu vysvěcena.
Součástí vnitřního vybavení byl údajně m.j. Škrétův obraz.
Poutní bohoslužby se konaly o velikonočních a svatodušních svátcích.
Ještě v 60. letech 20. století se na kostelíku vyzvánělo (zvon umíráček).
Po II. světové válce a zejména od prvé poloviny 50. let kaple chátrá (ve své třísetleté historii nikoli poprvé).
V letech 1954-60 je objekt (spolu se zámkem) propůjčen Československému státnímu filmu. Interiér tehdy devastován, inventář (varhany, oltář, lavice, obrazy) zničen nebo zašantročen. Po celé ploše kaple instalovány třípatrové kovové regály
k předpokládané depozici filmového materiálu (nakonec k ní nedošlo).
Stav kaple nedlouho před vyklizením působivě vypodobnil Bohumil Hrabal v povídce Něžný barbar.
Roku 1960 kaple (spolu se zámkem) připadla do správy Národního muzea Praha.
29.4.1964 zařazena Střediskem památkové péče a ochrany přírody do seznamu chráněných památek (reg. č. 1340).
V noci z 13. na 14. dubna 1966 při první jarní bouřce, nejspíše důsledkem zanedbané instalace resp. revize funkčnosti hromosvodů, věž kaple po úderu blesku vyhořela.
Renovace věže a zároveň střechy provedena v letech 1968-69.
Dosavadní valbová střecha protažena až k věži na sedlo a opatřena novou prejzovou krytinou (namísto dosavadních bobrovek).
Volská oka střechy a vikýře helmice již neobnoveny.
Stěny kaple zpevněny po celém obvodu železobetonovou injektáží.
Roku 1973 je tehdy již desítky let neudržovaná hrobka úředně vyklizena a ostatky rodiny Veithů nedůstojně uloženy na místním hřbitově (vpravo od hrobu rudoarmějců).
V roce 1994 vráceny obci dva zvony (Josef a Marie z r. 1919), zapůjčené po požáru roku 1966 do Petrovic na Sedlčansku. Do věže již neinstalovány, uloženy v zámeckém depozitáři.
Roku 1999 zcizena z lodě i empory cenná opuková dlažba. Následně kaple vč. rozlehlé hrobky občanskou iniciativou dovyklizena, uklizena, uzavřena a od té doby dbáno na její konzervaci, včetně ochrany vůči častým zlodějům a vandalům (v průměru dvě vniknutí do roka).
Pozoruhodnost objektu: vrcholek helmice osazen již z doby Veithů znamením MEMENTO MORI (Pamatuj na smrt), lebkou se zkříženými hnáty, která je zároveň korouhví.
V současnosti se prázdný interiér příležitostně využívá zejména ke koncertům, k přednáškám, k setkáním s umělci.
Některé prameny:
Bernau Friedrich, Der politische Bezirk Dauba (Politický okres Dubá), Dauba 1888
Čondl Adolf, Liběchov a okolí, Liběchov 1930
Kilián Jan, Dějiny Liběchova, Liběchov 2009
Kronika Liběchova (Doubkova, Janáčkova
Foto: archiv ing. J. Janáčka