Nejstarší archeologické nálezy o vinařství na našem území pochází z období Římské říše, která se rozšířila v zaalpských oblastech Evropy, na území dnešní Francie, v Porýní a v Podunají, mj. i na území Moravy. Vinice v těchto oblastech zakládali římští legionáři do 5. století a osazovali révou z jižních oblastí říše.
Osvědčené polohy vinic římských kolonistů byly využívány v následujících staletích, v zaalpských oblastech také zdomácněly jižní odrůdy révy. Řada archeologických nálezů např. dokládá rozvinuté vinařství na území Velkomoravské říše v 9. století. Také legendární vinice na Mělnicku založené Svatou Ludmilou byly osazeny velkomoravskou révou.
Vinařství v Čechách ovšem zakládaly řeholní řády vycházející z rozvinutých jihoevropských a západoevropských vinařských oblastí založených Římany. Od 10. století vinice v Čechách zakládali benediktýni vycházející z italského kláštera Montecassino, od 11. století cisterciáci vycházející z mateřského kláštera v burgundském Citeaux, a od 12. století premonstráti vycházející z francouzského kláštera v Prémontré. Na území Čech ovšem postupně působily desítky dalších řeholních řádů. Na klášterních vinicích zaváděly rozmanité odrůdy italské, rakouské, francouzské či německé révy. Klášterní vinice řeholníci zakládalizpředevším v potřebě mešního vína užívaného v liturgii. Víno bylo i stolním nápojem řeholníků.
Původně barbarské středoevropské země se totiž postupně christianizovaly a civilizovaly. Velmoži vlastnící území povolávali řeholní řády, aby šířily křesťanství a civilizační hospodářské a kulturní znalosti a dovednosti vycházející z antické kultury. Především v místech dosud neobydlených řeholníci zakládali osady, vesnice, města a osadníky učili hospodařit nejen na vinicích, ale i na polích, lesích, rybnících. Česká knížata a králové raných dějin se stali křesťany, stejně pak vrchnosti vlastnící dílčí feudální léna a úřady. Z vrchností povstala křesťanská středověká šlechta.
Vlastníci území, kteří kláštery obdařili potřebnými pozemky a potřebnými finančními obnosy, dostávali tzv. deputát, tj. pravidelný smluvní, zpravidla dědičný příděl vína a jiných klášterních produktů
Vinice na území Čech zakládala také biskupství, předevšímk produkci mešního vína pro biskupské kostely a pro farní kostely, které byly postupně budovány v rámci tzv. biskupské kolonizace.
Mešní víno charakterizuje specifická technologie výroby podle vatikánských předpisů. Dnes mešní víno produkují arcibiskupské sklepy v Kroměříži a biskupské sklepy v Litoměřicích.
O rozšíření vinic v městských okrscích se zasloužil císař a král Karel IV. Lucemburský, který si byl vědom hospodářského a politického významu měst budovaných od 13. století, nadal města viničními právy, aby mohla postupně vlastnit také vinice. Král znalý burgundských vín nechal přivézt burgundskou révu, především do Prahy a mj. také do Mělníka, a zároveň povolal i burgundské vinaře. Víno z městských sklepů zásobovalo početné městské krčmy, z kterých města i královský dvůr čerpaly značné příjmy.
Obraz dějin vinařství v českých zemích charakterizuje střídání epoch rozmachu a úpadku. Např. husité na českém území zničili několikasetletou středověkou epochu rozkvětu vinařství, vypálili desítky klášterů, stovky kostelů i celých měst a vesnic, vybili kněze, řeholníky, řeholnice, obyvatele, vyplenili sklepy. Podobně i Třicetileté válka devastovala veškeré předbělohorské prosperující hospodářství včetně hospodářství viničního, a vybila značnou část obyvatel, pokud nepodlehli početným, převážně morovým epidemiím, nebo neodešli do emigrace.
Neblahý dopad mělo rušení klášterů císařem Josefem II. ve dvou stovkách lokalit, rozsáhlé vzdělané klášterní vinice se rozprodávaly do nepovolaných rukou, klášterní sklepy byly vypleněny.
Podobně tzv. Pozemková reforma, po První světové válce zákonem aplikovaný zábor jedné až dvou třetin šlechtických a církevních zemědělských majetků ve státní prospěch, se dotkla řady vinařství, církevní a šlechtické vinice mj. výhodně vykupovali soukromníci, ovšem převážně laicky hospodařící.
Po roce 1948, kdy byly státem vyvlastněny a znárodněny veškeré církevní a panské vinice a vinařská hospodářství, která byla předána do rukou státních statků, vinařských družstev a vinařských závodů komunistické epochy, došlo k úpadku.
Historie vinařství v Liběchově
Za významné období historikové považují období rytířského rodu Belwiczů z Nostwicz, majitelů liběchovských statků s vinicemi od čtyřicátých let 16. století.
Drancovánív období Třicetileté války ale liběchovské statky velmi utrpěly.
V roce 1650 liběchovské panství získal sňatkem s Dorotou Františkou šlechtičnou Maloweczovou, rozenou Belwiczovou z Nostwicz Karel Hyacint svobodný pán Villani de Castello Pillonico, který na Viničním vrchu nad Liběchovem v roce 1654 vystavěl kapli s panskou patronátní hrobkou.
Po smrti svobodného pána Villaniho koupil liběchovské statky v roce 1664 velmož František rytíř Scheidler ze Scheidlernu a obnovil válkou zanedbané viniční hospodářství. Na svahu pod kaplí sv. Ducha na Viničním vrchu dal vybudovat rozsáhlý Svatodušní terasový vinohrad s charakteristickou strážnicí a příslušným vinným sklepem, a věnoval se obnově či novostavbám viničních domů, vinných lisů, vinopalny, bednárny.
Za Františkova syna Ferdinanda Kryštofa je mj. doložen v té době proslulý liběchovský Muškát..
Sňatkem Marie Antonie ze Scheidlernu s bohatým českým velmožem Janem Jáchymem hrabětem Pachtou z Rájova roku 1709 se rozsáhlé liběchovské vinice taly jedním z významných zdrojů panských příjmů, postupně zhodnocených při velkorysé obnově panství.
Rozsah vinic v době hraběte Pachty zaznamenává např.mapa Johanna Christopha Müllerapodle vydání z roku 1723. Na mapě jsou kromě jiného zřetelné polohy tehdejších liběchovských vinic, terasové vinice pod kaplí sv. Ducha, vinice nad dnešním Rokelským údolím, vinice při cestě z Liběchova do Štětí (dnes polohy vinic Na Peluňce, Na Budyni, Na Soudném a Na Ješovicích), vinice při cestě do Brocna a vinice při cestě do Želíz.
Za působení hraběcího rodu Pachtů byl při panském sklepě postaven dvoupodlažní viniční dům s charakteristickou mansardovou střechou určený pro správu panských vinohradů.
V roce 1801 koupil liběchovské panství úspěšný podnikatel Jacob Veith, který nabyté majetky rozšiřoval a zveleboval. Vinohrady prosperovaly i za dalších držitelů, Antonína Veitha a Antonína Ladislava conte Veitha, který roku 1872 liběchovský majetek prodal.
Představu o rozsahu veithovských vinohradů poskytuje mapa Stabilního katastru z roku 1843. Někdejší pachtovský vinohrad s terasami na jihozápadním svahu pod panskou patronátní kaplí, v té době označenou jako Kreuzkapelle,tedy kaple sv. Kříže podle třetího zasvěcení z roku 1828, byl částečně zmenšen, v nejvyšší poloze osazen ovocnými stromy. Za Veithů byly opraveny tarasy, tj. zděné stěny vinohradu na jihozápadním svahu, v tarasech byly zřízeny kvelby k úschově viničního nářadí, útulky před deštěm a účelná schodiště. Nad panským sklepem byla postavena nová budova s obytným patrem, nejspíše pro sklepmistra. Při veřejné cestě pod vinohradem byla instalována socha Krista Spasitele od Františka Xavera Linna z roku 1842.
Na vinohradu na jižním svahu směřujícím do Rokelského údolí, na mapě označeného jako Beim Gemeindegraben, tj. Na obecních příkopech, je zaznamenáno pouze několik malých soukromých viniček zahradníků. Pozoruhodná je ovšem poloha nad Obecním příkopem nesoucí označení Die Weingärten,tj. vinohrady, které byly více jak 5x větší než terasový vinohrad na jihozápadním svahu, pravděpodobně založené za držby Veithů.
Veithové vlastnili také vysoce bonitní vinohrady Na Peluňce a Na Budyni. Z těchto vinohradů pocházel nejlepší český Rýnský ryzlink. Mezi znamenitá vína náleželo i liběchovské Sylvánské aliběchovský Tramín.
Pravděpodobně za Veithů byl také vystavěn nový vinný sklep na Malé Straně v Liběchově, naproti Brocenské bráně zámku.
Posledním ředitelem veithovských vinic a sklepů byl Josef Vítek Starší.
Roku 1854 byla v časopise Živa publikována stať O pěstování vinné révy v Čechách,v té době ceněná práce liběchovského faráře Patera Filipa Štěpána Čermáka Tuchoměřického, který byl mj. zpovědníkem, vychovatelem a přítelem rodiny Veithů.
Roku 1878 je doložen prodej liběchovského panství do rukou saského luteránského šlechtice Henniga von Arnim, které roku 1882 získala Hennigova dcera Maria Louise hraběnka zur Lippe von Biesterfeld–Weissenfeld.
Podstatným zdrojem příjmů hraběcího velkostatku byly rozsáhlé liběchovské vinice a velkokapacitní sklepy zvelebené za držby Veithů. Součástí majetku nové majitelky byl i zbytek vinohradu Na Peluňce a zbytek někdejšího rozsáhlého poříčního vinohradu Na Budyni,které byly redukovány stavbou císařské dráhy v letech 1872–1874. Lze předpokládat, že ladem nezůstaly ani rozsáhlé Ješovické vinice. Správcem hraběcích vinic a sklepů byl Josef Vítek Mladší, následně Antonín Vítek.
Hraběcí sklepy mj. obchodovaly také víno bordeauxské, burgundské Chablis a oblíbená regionální vína Labín a Labský kvítek.
První světová válka ovšem všeobecně rozvrátila hospodářské poměry v Evropě, řada mužů mj. pracujících na velkostatcích se z války nevrátila, v důsledku rozvratu a nedostatku pracovních sil zůstala ladem i většina vinic. V té době byl opuštěn např. rozsáhlý vinohrad na jižním svahu nad Rokelským údolím v Liběchově. Následkem poválečné Pozemkové reformy, která se dotkla také vinařství, vinice výhodně vykupovali soukromníci (dnesmalovinaři),tehdy převážnělaicky hospodařící.Soukromých vinic se event. ujímali i někteří vinařští odborníci vycházející od roku 1885 z odborné Školy vinařské a ovocnářské na Mělníku.
Maria Louise hraběnka zur Lippe von Biesterfeld–Weissenfeld veškerý liběchovský majetek roku 1920 prodala.
Nový majitel velkostatku Ing. František Homolka vlastnil už jen část produktivních vinic, v roce 1933 to bylo pouze 15 hektarů vinic. Správcem vinic velkostatku byl Wenzel Vanousek. Dům bývalé správy vinic a sklepů a přiléhající sklep pod kaplí Svatého Ducha, Božího Hrobu a Svatého Kříže pronajal německému nájemci Vilému Packovi, který provozoval obchod vínem a ve vinařském domě otevřel vinárnu. Vinárnu provozovanou ještě za socialismu mj. navštěvovala řada prominentních osob režimu, komunističtí funkcionáři, intelektuální a umělecká elita. V sedmdesátých letech 20. století Náprstkovo muzeum v Praze, provozující na liběchovském zámku Expozici asijských kultur, iniciovalo zřízení čínské restaurace v liběchovské vinárně, v té době neobyčejně atraktivní.
Po druhé světové válce byly vinné sklepy vydrancovány a poničeny polskou armádou. Zásoby už nebyly obnoveny. Po osvobození byla z Liběchova vysídleno německé obyvatelstvo, což podstatně přispělo k hospodářskému úpadku ve všech odvětvích, také ve viničním hospodářství, kde pracovala řada českých Němců. Noví osídlenci ovšem většinou neměli ani potřebné hospodářské znalosti, ani zkušenosti.
Vzápětí po osvobození v roce 1945 byla na veškerý majetek velkostatku včetně vinic a sklepů Ing. Františka Homolky uvalena národní správa, v roce 1948 byl veškerý majetek velkostatku znárodněn. V roce 1949 znárodněné liběchovské vinice převzal Státní statek Mělník.. V roce 1982 se po jarní oblevě na liběchovské viniční hoře zbortily viniční terasy, které nebyly udržovány, bylo poškozeno 3,5 kilometru viničních zdí, a ostatní byly za hranicí životnosti. V roce 1983 byla většina vinic vinohradu Na Peluňce, jednoho z nejkvalitnějších v Čechách, rozparcelována na 33 dílů a pronajata zahrádkářům ze Štětí.V roce 1987 byla dokončena výsadba a zavedení vinic na vinohradu Na Soudném,který byl situován na pozvolném svahu vhodném pro strojní obdělávání. V historických polohách vinic bylo totiž možno progresivní techniku aplikovat jen na několika přístupných místech.
V roce 2004 byl v rámci restituce vrácen majetek o celkové výměře 3.700 hektarů původním majitelům, převážně dědicům bývalého předválečného velkostatku Ing. Františka Homolky, mj. obsahující 56 hektarů vinic.
Od roku 2011 viniční majetek v Liběchově získává současný vlastník několika vinic, firma Vinařství Liběchov, vlastnící pozemky o výměře 50 hektarů, aktuálně hospodařící na vinici Liběchovská, Na Soudném, Na Budyni a Pod kostelíčkem, celkem na 12 hektarech. Výrobu vína provozuje ve sklepě na Malé Straně v Liběchově od roku 2017.
